Chci být užitečná, říká dobrovolnice Petra Hurtová

Vlastní handicap nebere jako překážku a pomáhá nemocným. Za pacienty oddělení LDN v českolipské nemocnici pravidelně dochází Petra Hurtová, nejlepší česká i evropská handicapovaná cyklistka v kategorii handbike (ruční horská kola). Třikrát týdně si s nimi povídá, dodává optimismus a naději, že bude lépe.

Chci být užitečná, říká dobrovolnice Petra Hurtová

Česká Lípa - Vlastní handicap nebere jako překážku a pomáhá nemocným. Za pacienty oddělení LDN v českolipské nemocnici pravidelně dochází Petra Hurtová, nejlepší česká i evropská handicapovaná cyklistka v kategorii handbike (ruční horská kola). Třikrát týdně si s nimi povídá, dodává optimismus a naději, že bude lépe.

„Jsem hodně pozitivní člověk a i když mám handicap, tak jsem chtěla být užitečná a hledala jsem něco, kde bych se mohla angažovat. Kamarádka, která pracuje v nemocnici mně přinesla leták Adry a řekla, tak to zkus,“ vypráví Petra Hurtová. „Dnes už vím, že dobrovolnictví „rehabilituje“ i člověka samotného.“

Dobrovolnicí v českolipské „eldéence“, která je bezbariérová se stala od letošních letních prázdnin. Prošla školením a své „klienty“, kteří stojí o dobrovolníka, dostává vytipované od staniční sestry. Po několikaměsíční zkušenosti ví, že se rozhodla správně. Utvrdila se v názoru, že dobrovolnictví je vskutku dobrá věc a myslí si, že by se mu u nás mělo věnovat více lidí.

„Jsem ráda, že mám možnost tuto činnost vykonávat, zvykl si i personál, byť ze začátku jsem cítila určitou nedůvěru, nedůvěru zda dokážu pacientům opravdu pomoci, když spíš já jsem ta co potřebuje pomoc, tak jsem je přesvědčila, že já jsem ta která pomáhá.“

S pacienty, kteří dlouhodobě leží a nemoc je velice oslabila, si především povídá. O všem možném, jen aby přišli na jiné myšlenky. Řada z nich je na tom psychicky špatně. Celý život třeba byli hodně aktivní, soběstační, ale najednou nejsou, neboť jejich zdravotní stav se natolik zhoršil, že se ocitli v nemocnici. Podle Hurtové je úplně nejtěžší, když se pak k těmto nemocným rodina otočí zády, odmítne je: „Pak jsme tu my, dobrovolníci, aby toto období nemoci zvládli lépe, abychom i ulevili personálu. Snad každý člověk má tendenci si hodně povídat…,lidé se vypovídají a je jim lépe.“

Zdravotní sestry a ošetřovatelky totiž čas na vyprávění s pacienty prakticky nemají: „Ne proto že by nechtěly, ale jsou tam pro to, a by člověka obstaraly fyzicky, ne aby si tam sedly a povídaly, a pravdou je, že toho ošetřovatelského personálu není tolik, aby to vůbec šlo,“ soudí dobrovolnice Hurtová. Jak říká, každý dobrovolník si především musí dokázat získat důvěru svých „klientů“. Navázání kontaktu je zkrátka základ. „A když se to podaří, pak si pacient na vás zvykne, jste jeho důvěrníkem. V případě, že o něj nemá rodina zájem , bohužel, i to se stane, tak vy jste vlastně v tu chvíli ta rodina. Povídáte si s ním, on se vám svěřuje se vším, až vás to překvapuje...“

Fakt, že za svoji pomoc dlouhodobě nemocným nedostává žádnou materiální odměnu ji nijak nevadí. Vystačí si se slovy, projevy důvěry, pohledy a stisky rukou pacientů. Tvrdí, že dobrovolnicí je ráda, protože jí chce být a protože ji tato služba svým způsobem naplňuje: „Možná to vyzní hloupě, šíleně, ale já se utvrzuji v tom, že byť mám handicap, byť se plně nemohu pohybovat, jak bych chtěla, tak ale mohu být užitečná lidem, co na tom jsou mnohem hůře, nefňukám a říkám si že jsem na tom vlastně dobře. Mám domov, šestiletého syna, jsem úspěšná cyklistka, začala jsem i pod vedením Petry Chocové plavat… zkrátka funguji, tak jak chci a tady je spousta lidí, kteří to tak nemají!“

Text a foto Petr Pokorný



Operační program pro lidské zdroje (logo-esf-web-sirka.gif)
Regionální operační program severovýchod (eu_severovychod_banner.jpg)